18.10.2010

Cesta domů

Lodní pytle jsou zabaleny, a poslední myšlenky okrádají ty další o pohodu. Tím myslím, že obsah pytle obsahuje všechno na pěti týdenní cestu domu na starou dobrou pevninu.

Toto psaní do lodního deníku moc s plavbou nesouvisí, ale je to kus suchozemských zážitku z naší dovolené v Čechách. Vlastně je to na prd si říct že jedeme na dovolenou domu, ale bohužel tak to u dlouhodobých akcí v zahraničí je. Pokaždé je plán naprosto stejný, co nejvíce si užít a setkat se s co nejvíce přáteli, který dlouhou dobu venku postrádáme.

Cesta domů

Lodní pytle jsou zabaleny, a poslední myšlenky okrádají ty další o pohodu. Tím myslím, že obsah pytle obsahuje všechno na pěti týdenní cestu domu na starou dobrou pevninu. Nakonec je to fuk. Důležitý je pas a šrajtofle, to ostatní nějak dopadne. Tak já cestuji ostatně vždy. Jednou mě dokonce napadlo zmenšit obsah cestovního vaku o nepotřebné věci tak, že je prostě naházím do odpadkového koše. Nicméně teď je to jedno. Máma doma vypere a vyžehlí a jako bonus k tomu jistě bude pečená kachna. Takže se táhnout s těmito krámy je mi celkem potěšením.

Z mariny obyčejně ti bohatší jachtaři jezdí na letiště tágem. My jsme v té horší sortě a tak se musíme spokojit s místní dopravou hromadného ničení mých představ o civilizovaném světě. Na letiště totiž jezdí z nepochopitelných důvodů ten nejmenší a nejstarší bus, to asi zřejmě aby se cizinci do téhle země pro jistotu pod tíhou tohoto zážitku radši nevraceli. Obloženi bagáží ostatních spolucestujících konečně protínáme cílovou čáru etapy zvané „Letiště Luqa“. Ještě malá pardubická a jsme venku z autobusu. Na letišti mě malťáci nasírají naposledy. Před odjezdem jsme si vysnili smažené kuře v KFC na letišti. Bohužel všechny občerstvovačky jsou v devět ráno pozavíraný. Takže nic. Vydržet a trpělivě se doplazit na český pívo do hospody „U vejvodů“.

Ha, konečně Praha. Naše letní drézy měníme za podzimní modely na letištním klozetu a posléze mažeme na autobus směr centrum. Pociťujeme vůni stromů a trávy. Vidíme zeleň a máme z toho radost na duši. Malta je totiž bez chuti a bez zápachu. Nejvýraznějším odérem na tomto ostrově je totiž puch místních kuka vozů. V centru Prahy jsme rychle a ihned měníme peníze. Kurz eura je tak trošku katastrofa, co naplat zapomínáme a šup do restauračky na český pívo. Pívo špuntujeme utopencem a jsme v sedmém nebi. Na Smíchovském nádraží si dáváme rozchod a tímto je první fáze cesty u konce.

Rostou

Nejít na houby když rostou je osmý smrtelný hřích pro českého houbaře. Na první houbaření vyrážíme hned v prvním týdnu dovolené. Les nezklamal a na houby je velmi štědrý. Není třeba se někam složitě přesouvat autem za lepšíma flekama stačí vyběhnou do lesa za našim barákem a koukat. A tak se plazíme do úvodního kopce směrem na brdský hřeben nad Řevnicema abychom našli nějaké ty fleky, kde zaručeně rostou. Už úvod se nezdá být špatný. Třetinu košíku č. 1 plníme na první míli. Na hřebeni je situace ještě lepší a koše jsou za dvě hoďky zcela zaplněny. Vydáváme se na sestup a po cestě do základního tábora, ještě jako správní hamouni zarovnáváme poslední místa v košících. Poté jsme byli v lese ještě několikrát a výsledek je, že na Slomoušnovy jsou tři zavařovačky sušených hub na vánočního kubu.

Expedice Sedmihorky

Cesta do autokempu v Sedmihorkách je pokračováním několikaleté historie. První jachtařskou poradu jsme zde podnikli v roce 2005 a byla to veleúspěšná taškařice, proto jsme se rozhodli podniknout repete v poněkud podobném stylu. Jen s malou změnou, že eliminujeme večerní návštěvy restauraček a pustíme se do vlastní párty v pronajaté chatce. Z toho důvodu si do kempu vezeme vlastní gril, půlku prasete, půlku krávy a pojízdný plzeňský pívovar. Již z Prahy probíhala cesta slušně. V pětičlenné posádce měl nejvíce místa řidič a zbytek cestujících se v malé Felicii občas potkával. To se však po nákupu proviantu v Mladé Boleslavy bizardně změnilo. Posádka se více semkla k sobě a lokty počala s tréninkem trpělivosti. Naštěstí plechovky s pívem situaci statečně tišily. Po malém kufrování za Turnovem konečně lomcujeme klikou recepce. Milá obsluha nám ihned přidělila klíče od chatky a jako bonus jsme s Mejlou zakoupili děvčatům pletené čepice žluté a červené barvy. Takto je rozeznáme zřejmě v každé situaci.

První grilpárty jsme zahájili nekompromisně hnedle první večer. Takže pívo, hovězík a vepřík no a k tomu víčkovaná rumu (atj. pití rumu ze zátky od lahve). Decentní večírek s příjemným táborákem v našem grilu a s modlením, aby chalupa nelehla popelem. Po zdolání pivoterainu, lake rum a mout steak jsme ulehli do měkoučkých pelechů nabrat trochu sil na zítřejší volking tolking po skaláku.

Snídani jsem uvařil v jachtařském stylu. Takže pod heslem „v slabém těle bez zdraví, česnek všechno napraví“ připravuji kotel česnečky pro celou posádku. Tu lehce ostřejší odér ihned postavil na nohy. Kombinace trdelník a česnečka s trochu píva se zdá být ideální pro cestu na hrad Valdštejn. Přesto jsem musel  zvolit poněkud odlehlejší stezénku z důvodu ochrany ostatních spotřebitelů turistického zařízení. Již v prvních mílích litujeme, že jsme si sebou nevzali nůši na houby a tak Krinda cpala veškeré houbařské úspěchy statečně do svého fajného báglu. První část cesty jsme zhodnotili v restauračce na hradu Valdštejn. Při další pouti se nám do toho bohužel přidal deštík a tak jsme se takticky ukryli pod pergolou občerstvení „Hájovna“. Fajn obsluha s dobrým pívem a ještě lepším jídlem. Tedy až na paní správcovou. Ta byla na lehce podnapilou obsluhu poněkud prudérní. A vycinkala partě za vychladlou bramboračku a ignoraci lákadla na kolemjdoucí pocestné v podobě malého zvonku (obsluha zapomněla zazvonit a tedy lákat). Se zbytkem posádky jsme se sešli až na samotném hradu Hrubá Skála a po pár uvítacích tekutých chlebech jsme se doplazili do cíle naší plavby skalákem. To už začínal déšť nabírat na intenzitě, přesto nebylo v jeho silách nás odradit od večerní taškařice.

Posunutím grilu na terasu jsme si zvýšili ochranu před deštěm, ale snížily její bezpečnost před ohněm. S takto přijatelným kompromisem jsme se pustili do hovězovepřopárty číslo dvě. Jak se patří na námořníky, tak se již tak bohapustá žranice měnila v ještě bohapustější obžerství. To vše jsme korunovali poněkud v exotickém stylu a to grilovaným banánem s nastrouhanou čokoládou. Já jsem z vachty rezignoval jaksi dříve a tak další vývoj situace již nedokáži přesněji popsat. Až na to, že mne občas vytrhlo ze spánku nějaké to vytí šakalů a kojotů, řvaní lvů a hyen a něžný sborový zpěv bouřňáků ze zoologické zahrady na terase naší chatky.

Poslední den jsme načali velmi dietní snídaní. Podával se ovar se smaženicí. Velmi jemná a decentní mistrovská snídaně. Nu kdo by neodolal. Venku stále lilo a tak jsme se rozhodli pro ústup do restaurace na Hrubé Skále. Tento nevšední zážitek mě nesmazatelně vryl stopu do mého žaludku a do zařízení, které se jmenuje trpělivost. Už při vstupu se z otevřených dveří kuchyně valil bělomodrý dým a restaurační zařízení poněkud páchlo připáleným UHEM. To jsme decentně přešli a zasedli ke kulatému stolu. První fáze prošla celkem hladce. Nápoje byly přineseny takřka ihned, no ovšem ta druhá jídelní dokonale neklapla. Ponejvíce se vymstila selekce Rádi a Pavla. Minutkový guláš s noky byl fakt humáč, za který se kuchaři podtahují pod kýlem. Můj myslivecký mišmaš s uhem byla jen nevýrazná tečka za lehkou snídaní. Můj žaludek se z měkoučkýho muclíka změnil v yosemitskou žulu. Každý pšouk cestou zpátky byl asi nejenom pro mne osvobozující úlevou. Díky chlapci vám vy hostinští restaurace na Hrubé skále za tento nevšední zážitek. Nicméně jsem si vzpomněl na ještě jeden drobný humorný akt obsluhy. Sousedi od vedle obdrželi tovární nanuky a pingl se jich s lehkým srdcem pozeptal „Jak vám u nás chutná“. Zákazník poněkud zbledl a bylo vymalováno. Cesta domů po pojedení volského spřežení a stáda prasat probíhala ve volné atmosféře. Po návratu do Prahy proběhlo ještě krátké hodnocení, rozdělení pochval a rozchod posádky k osobnímu volnu.

Přátelé, kamarádi, tímto vám všem děkujeme za účast na této povedené lumpařici taškařici.

K porušení ubytovacího řádu v kempu došlo pouze ve dvou lehce opomenutelných případech a to bylo rušení nočního klidu po dvanácté hodině a přísný zákaz rozdělávání ohně v areálu kempu. O přísném zákazu rozdělávání ohně v areálu chatky se táborový řád nezmiňoval.